(Italské velvyslanectví, Nerudova ulice)
projekt 1706, výstavba 1716 - 1721, novostavba; stavebníci Norbert Leopold hrabě Kolowrat-Libštejnský (projekt), Norbert Vincenc hrabě Kolowrat-Libštejnský (realizace)
Projekt na Kolowratský (později Thunovský) palác v malostranské Ostruhové (nyní Nerudově) ulici vypracoval Santini zřejmě roku 1706. Historie budovy, ve které dnes sídlí italské velvyslanectví, sahá ovšem daleko hlouběji do minulosti. Horní část paláce při Thunovské ulici a Zámeckých schodech tvoří bývalý výstavný renesanční palác pánů z Hradce. V době Slavatovské držby paláce začal být pomaličku uskutečňován plán rozšířit palác na více než dvojnásobnou plochu a hlavní průčelí takto zvětšeného celku otočit do rušné Ostruhové ulice. Díky souhře okolností se to podařilo až dalšímu rodu, Kolowratům. Ti nejprve svěřili přípravu plánů významnému italskému, ve Vídni působícímu architektovi Domenico Martinellimu. Později se však s týmž úkolem obrátili na Santiniho. Samotná výstavba paláce začala nejdříve roku 1716, přičemž víme, že roku 1718 již byla v plném proudu a zhruba ukončena byla už roku 1721. Poté však ještě následovalo náročné zařizování a výzdoba jednotlivých palácových prostor. Budování započaté stavby nepřerušilo ani to, že se Kolowratové dostali do nucené správy. Díky zvýšenému dohledu nad financemi navíc víme například to, že za rok 1718 byla Santinimu za umělecký a architektonický dohled vyplacena zcela nadstandardní odměna 1000 zlatých, následujícího roku 1719 dokonce odměna 2000 zlatých. To byla suma, za niž bylo v té době možné koupit celý měšťanský dům, jak nám ostatně dokládá nákup nedalekého Valkounského domu přímo Santinim roku 1705.
Mimořádnost použitého architektonického řešení, kterým se ostatně Santini plně vyrovná například téměř současně budovanému staroměstskému Clam-Gallasovu paláci, ovšem tuto dosti astronomickou sumu naprosto odůvodňuje.Celé průčelí bylo pojato pomocí trojice mělkých rizalitů. Výrazný sklon ulice pak Santini eliminoval použitím mohutného, pomocí rozměrných bos modelovaného soklu. Už zde mohou zaujmout například téměř plečnikovsky a naprosto originálně utvářená sklepní okénka. Střednímu dílu paláce dominuje rozměrný portál, který je vlastně velmi specifickou variací v pozdní renesanci a baroku oblíbeného motivu tzv. serliany. Obdobně jako na protilehlém Morzinském paláci, i u paláce Kolowratského je organickou součástí portálu sochařská výzdoba. I zde jde o postavy heraldických štítonošů, v tomto případě Kolowratských orlic, i zde kongeniálně zpracovaných významným barokním sochařem, jímž nebyl nikdo menší než Matyáš Bernard Braun. Také zde se ostatně stává součásti portálu i mohutné střední okno prvního patra, které je dále korunováno znakem, respektive znaky majitelů, v současné podobě sice doplněných později, ale dost pravděpodobně předpokládaných či v jiné podobě osazených od počátku. Značně rozměrná jsou veškerá okna paláce, především ta v přízemí a prvním patře, tradičně určeném k obývání samotným majitelem. I jejich rámování a především rozměrné suprafenestry jsou řešeny naprosto originálně. Základní rytmus fasády, členěné do trojice rizalitů a dvojice „spojovacích krčků“ mezi nimi, rafinovaně doplňuje mimo jiné právě střídání jednotlivých typů suprafenester. Ve všech třech rizalitech je tak zdůrazněna jejich střední osa, a zároveň podtržena převaha středního rizalitu nad rizality bočními. Využit je zde ovšem i další způsob tohoto zdůraznění a to jednak výškou, použitím plně vyvinutého kladí, tvarem a velikostí segmentových štítů, i samotným členěním plochy fasády. I na této fasádě si Santini vynalézavě pohrává s kontrastem důrazných, hmotných, pádných a jasně čitelných článků v podobě portálu, soklu, mezipatrové, parapetní, nadokenních i korunní římsy na straně jedné a velmi jemně, graficky pojatého členění samotné fasády. Nejen vodorovné pásování, ale také veškeré pilastry zde působí téměř jako pouhé tenké vrstvičky, jakoby vyřezávané z kartonu, vrstvené a nalepované přes sebe.
Na první pohled jednoduše, přehledně a pádně utvářené průčelí paláce se i zde při bližším pohledu stává velmi invenční, bohatou, poutavou a rafinovanou formální hrou.
Nesmírně vynalézavé architektonické členění fasády paláce, mělo jistě mít adekvátní odezvu i v řešení jeho jednotlivých prostor. Za mohutným hlavním portálem dodnes najdeme rozměrný trojlodní vestibul, zdobený sochami z Braunovy dílny. Přímo na něj pak navazovalo mohutné barokní schodiště, které zpřístupňovalo v ose paláce umístěný a dvěma patry prostupující hlavní sál i navazující dvojici apartmánů. Interiéry paláce byly ovšem velmi citelně upraveny na konci 19. století, a tak zde dnes s výjimkou vestibulu Santiniho zásahy žel identifikovat nedokážeme. Samotné průčelí ovšem stačí na to, abychom mohli tento palác směle přiřadit k nejvýznamnějším barokním palácovým realizacím v Praze i v celých Čechách.
