Jan Blažej Santini-Aichel (3. února 1677, Praha - 7. prosince 1723, Praha) byl významný český architekt italského původu, který se proslavil svým jedinečným stylem nazývaným barokní gotika.
Příbuzenstvo
|
 |
Narození, učení
Narodil se na den sv. Blažeje jako nejstarší syn do vážené rodiny pražského kameníka Santina Aichela. Druhého dne byl pokřtěn v chrámu sv. Víta jako Jan Blažej Aichel. Osud k němu nebyl shovívavý, narodil se s tělesnou vadou - byl na část těla ochrnutý a chromý, což mu bránilo úspěšně pokračovat v otcově kariéře. Nemohl po něm převzít kamenickou dílnu, kamenictví se přesto vyučil a studoval také malířství, kterému se rovněž nevěnoval. Předpokládá se, že významný architekt Jean Baptista Mathey přijal Santiniho do učení. U Matheye získal mladý Santini nepochybně smysl pro perfektnost řádových architektonických forem i kompozičních sestav, poučení o aktuálním vývoji římské tvorby a nepochybně i touhu po přímé italské umělecké zkušenosti. Po vyučení se tak okolo roku 1696 vydal sbírat zkušenosti tehdy obvyklou tovaryšskou cestou.
Originální zdigitalizovaný matriční a křestní zápis mistra JBS. Data pocházejí z Archivního katalogu Archivu hlavního města Prahy. Zdroj: Wikipedie
Tovaryšská cesta, osudové setkání s bláznem, první zakázky
Prošel Rakouskem, v Itálii dorazil až do Říma, kde se seznámil s díly tesinského Francesca Borominiho, radikálního architekta považovaného římskými konzervativními současníky za "blázna". Mimořádně intelektuálně zdatný Santini dokázal hluboce pochopit Borrominiho a rozhodl se jej svou genialitou následovat. V Itálii také přidal do svého jména otcovo jméno – Santini. Stejně tak učinil i bratr František.
V roce 1700 už Santini samostatně stavěl a projektoval. V roce 1700, tedy v pouhých 23 letech získal tento stavitel svou první zakázku. Opat W. Lochner jej pověřil vedením stavby konventu cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi. Za to byl mimo jiné v roce 1704 honorován párem vraných koní v ceně 30 zlatých. To byl teprve začátek, již v roce 1702 byl Santini ve věku 25 let pověřen projektováním a vedením stavby klášterního kostela Nanebevzetí P. Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory.
Santini byl na svou dobu velmi vzdělaný. Uměl číst a psát česky, německy, italsky a latinsky. Mimo to se orientoval například v geometrii a křesťanské kabale.
Movitý Santini, jeho ženy a děti
V činnosti navazoval na architekta J. B. Matheye, u kterého se vyučil a po jehož smrti některé projekty přebral a dokončil. Santinimu se v profesní rovině dařilo. V roce 1705 koupil Valkounský dům (čp. 211) v Nerudově ulici za 3000 zlatých v hotovosti. O dva roky později koupil i sousední dům U zlaté číše (čp. 212) a oba domy spojil. Pro porovnání – jeho otec vlastnil dům oceněný na „pouhých“ 260 zlatých, a to byl uznávaný kamenický mistr.
Po smrti Kristiana Schrödera si Santini vzal za ženu jeho dceru Veroniku Alžbětu. S Veronikou měl čtyři děti, ale všichni tři synové - Jan Norbert Lukáš (* 1707), Josef Rudolf Felix Řehoř (* 1708) a František Ignác (* 1710) zemřeli na souchotiny ještě jako děti. Zbyla jen dcera Anna Veronika (* 1713).
Když v roce 1720 manželka Veronika umřela, oženil se s jihočeskou šlechtičnou Antonií Ignacií Chřepickou z Modliškovic. Získal tak povýšení do šlechtického stavu. S ní měl v roce 1721 dceru Janu Ludmilu a v roce své smrti syna Jana Ignáce Rochuse. Kmotry všech Santiniho dětí byli mecenáši z řad vysoké šlechty. Ač byl Santini introvert údajně podivné povahy, zjevně našel zalíbení v pohybu ve vyšších kruzích. Měl zřejmě společenské ambice.
Smrt
Jan Santin Aichl (Eichel, Aüchel) zemřel 7. prosince 1723 a krátce před smrtí dne 5. prosince vlastnoručně podepsal kšaft (arch. města Prahy, rkp. 4762, fol.C 49), který v českém překladu zní:
