„Ve jménu Nejsvětější Trojice, Boha Otce, Syna i Ducha svatého, amen. Poněvadž je smrt každého člověka jistá, hodina však nejistá, pořídil jsem, dobře uváživ, abych zabránil sporu, jenž by snad mohl vzniknouti po mém odchodu se světa o malém mém, Bohem mi požehnaném jmění, jsa, bohudíky, dobrého a zdravého rozumu, následující testament neboli poslední vůli. A to:

1. Duši svou, vykoupenou nade vše nejdrahocennější krví Spasitele mého, Jesu Krista, poroučím v nadevše nejsvětější pace jeho; ten ať ji ráčí na přímluvu své nadevše nejvěrnější Matky Marie, svatého Jana z Nepomuku a všech milých svatých milostivě přijmouti; tělo pak své zemi, aby bylo navečer bez jakékoliv nádhery dopraveno a pohřbeno ve zdejším malostranském filiálním kostele Sti. Joannis Baptistae sub rupe, nazítří pak nato mají být slouženy dvě zpívané mše, jedna zádušní a jedna k andělům, a padesát tichých; u P. P. kapucínů na Hradčanech pak dvacet a u P. P. Hybernů rovněž dvacet tichých mší.

2. Odkazuji ctihodným P. P. kajetánům na Malé straně jedno sto zlatých rýn.

3. Lidem bez domova jedno sto zlatých rýn.

4. Vězňům ve zdejších čtyřech pražských vězeních padesát zl. rtn.

5. Preleguji mé milé a věrně upřímné manželce, urozené Křepické z Modliškovic, jež mi v těžké nemoci mé a i jinak pilně a neomrzele sloužila, k jejím 5000 zl. rýn. ještě jeden tisíc zl. rým, celkem tedy 6000 zl. rýn.

6. Dceři mé z prvního manželství, Anně Ludmile se zřením k tomu, že po nebožce matce své zdědila quantum maternum jen jeden tisíc pětset zlatých, preleguji tímto ještě čtyři tisíce dvě stě zl. rýn. quantum paternum.

7. Dvěma dětem svým z posledního manželství a to Antonii Ludmile a Janu Ignáci Rochovi, každému 4000 zl. rýn., celkem 8000 zl. rýn.

8. Poněvadž pak fundamentem každého testamentu je instituce dědice, tedy instutuji a dosazuji tímto zmíněnou manželku mou milou, Antonii, rozenou Křepickou z Modliškovic, potom mé, rovněž již zmíněné tři děti Annu Ludmilu, Antonii a Jana Ignáce Rocha, za své dědice universální a in aequales portiones jmění mého, deductis de ducentis zbývajícího.

9. A při tom jmenuji často zmiňovanou manželku mou milou, Antonii, obzvláště jí důvěřuje, poručnicí tří mých nezletilých dětí, ať tyto dále vychovává v bázni BOŽÍ; měla-li by však přikročiti ad secunda vota, má ustáti poručnictví jen respectu dcery z prvního manželství, Anně Ludmile; manželce mé a respective poručnici mají ale vždy a ve všem jakožto přidělenci přispívati (titl. ) pan Hennet a pan Edlinger, oba měšťané královského Menšího města Pražského.

10. A posléze: jako jsem tento testament ve jménu Božím započal, tak jej také nejsvětějším jménem Jeho zavírám a při tom poslušně prosím slavný magistrát král. residenčního Menšího města Pražského, aby ráčil držeti příznivou ruku nad touto mou poslední vůlí a jak manželkou mou, tak také mé tři děti přijal ve vrchnoporučenskou ochranu a záštitu.

Na potvrzení toho jsem se nejen vlastnoručně podepsal a přitiskl svou pečeť, nýbrž i k obvyklému účastenství vší pílí (tak však, aby to nebylo na škodu jim a příslušníkům jejich [rodin] ) , dožádal dole uvedených pp. svědkův, aby se vedle mne uno fidelio spolupodepsali.

Stalo se v Praze 5. pros. AO. 1723.

L. S. Jan Santini Aüchel.
L. S Jakub Gfasser, ut testis requisitus.
L. S. Reinhardt Leisten, jako dožádaný svědek.

Na oficiálním dokladu o získání malostranského měšťanství ze dne 20. října 1705 se Jan Blažej Santini Aichel podepsal jako "malíř a architekt". Oběma těmto profesím se vyučil u Jeana Baptiste Matheye do roku 1695. Zatímco jeho architektonické dílo představuje zhruba osm desítek staveb, neznáme žádné Santiniho malířské dílo a zdá se, že v době svého architektonického působení se již malířstvím vůbec nezabýval. Jediným dokladem vynikajícího malířského a kreslířského školení u Santiniho je mimořádná výtvarná úroveň jeho plánů. Plány jsou nám i vodítkem k uchopení jeho způsobu architektonického myšlení a poznání osobitých principů jeho staveb.

Známý půdorys vrcholného Santiniho díla - kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou - je čistě a exaktně konstruován kružítkem na ploše papíru. Logické kroky kompozice půdorysu, využití konstrukce v poměru zlatého řezu, plné násobky poměrů poloměrů jednotlivých užitých kružnic, to vše má od počátku jak formální tak symbolicky obsahové kvality. Vznikající geometrický obrazec je tak jakýmsi ryze kresebným ideogramem, skutečností spíše spekulativně-inteligibilní, než konstrukčně stavební povahy. V kolmé vertikální rovině jsou shodnými, abstraktními postupy promýšleny i řezy stavby a kompozice jejího exteriéru. V této fázi projektu vzniká schéma stavby jako jakési abstraktní minimalizované sítě, vymezující vnitřní prostor a zároveň ho v množství směrů otevírající kosmickému nekonečnu, jakoby zde byla projektována kles a nikoli kostel. Zároveň však síť vertikálních řezů vykazuje jasnou strukturu krajně odhmotněného, avšak jistého konstrukčního systému v duchu katedrálních opěrných struktur, který i v půdorysných řezech vykazuje dostatečné dimenzování síly zdí. Jakoby abstraktní lineární síť primárně určila nejen podobu, ale i dimenzování hmoty stavby a její konstrukční vztahy. Další tvarové členění exteriéru i interiéru kostela - doplněné podstatně nejnovějšími nálezy původní podoby kompozice klenby středního prostoru - dále pak vyvolávalo a prohlubovalo dojem stavby jako odhmotněné spleti linií, kterou proniká světlo, vyššího sakrálního charakteru. 

Analýzy i dalších staveb a projektů Jana Blažeje Santiniho Aichela dokládají, že tento - symbolicko-ideální charakter - byl pro Santiniho sakrální stavby obecně platný a tvůrcem, a zřejmě i jeho objednavateli zamýšlený a záměrně připravovaný. V tomto smyslu je Santiniho architektura vlastně svébytnou estetickou výpovědí o nejhlubších kvalitách a potenci architektonické skutečnosti, artikulující zjevnost světa. A právě v těchto polohách přesahuje Santiniho architektura i běžné estetické normy doby svého vzniku a stává se uměleckou skutečností sice barokní, avšak zároveň ve zvláštním smyslu nadslohovou.

Jan Blažej Santini Aichel nebyl mistrem pražského zednického cechu a proto - i když v roce 1705 získal malostranské měšťanství - nesměl v Praze stavebně podnikat. Proto je počet jeho pražských staveb velice malý a pracoval zde pouze pro ty stavebníky, kteří nepodléhali cechovním předpisům, tedy šlechtice a církevní instituce. Pro stejný typ objednavatelů realizoval i většinu svých mimopražských realizací.

V době kolem roku 1700 zažívaly období velkého rozkvětu bohaté kláštery původem středověkých řádů benediktinů, cisterciáků a premonstrátů. V čele těchto velkých církevních institucí stanula tehdy pozoruhodná generace skvělých opatů českého vrcholného baroka. Její příslušníci pocházeli vesměs z nižších nebo středních společenských vrstev a byli to mužové mimořádné inteligence, rozsáhlého vzdělání, praktického a ekonomického uvažování, vysoce kultivovaného uměleckého cítění, hluboké a opravdové zbožnosti a mužné, činné lásky ke svěřeným klášterům. Jejím dílem byla i snaha o všestranné stavební a umělecké zvelebení nejen samotných klášterů, ale i celých panství. Narozeni byli vesměs na rozhraní druhé a třetí třetiny 17. století, v době kolem 1700, ve čtvrtém decenniu svého věku, vstupovali do opatských funkcí, ve kterých působili tři až čtyři desítky let. Jak z obsahového, tak z formálně uměleckého hlediska zformovali specifickou uměleckou zakázku v rámci českého baroka, kterou na stavebním poli prezentovala především Santiniho architektura. 

Mezi prvními Santiniho stavebníky byli opati cisterciáckých klášterů, zbraslavský Wolfgang Lochner a sedlecký Jindřich Snopek, kteří náleželi ještě předchozí generaci. Ti brzo rozpoznali uměleckou výjimečnost svého mistra a doporučili jeho služby i dalším klášterům svého řádu: do Plas opatu Eugenu Tyttlovi a do Žďáru nad Sázavou Václavu Vejmluvovi. Pro plaský i žďárský klášter pracoval Santini od doby kolem 1706 zcela soustavně až do své smrti v roce 1723. S opaty Tyttlem a Vejmluvou ho patrně poutaly i osobní přátelské vztahy. Pro plaský i žďárský klášter vytvořil celou řadu projektů, z nichž některé realizovali jeho následovníci - plaský stavitel Matěj Ondřej Kondel, nebo ve žďárských službách působící František Witinhofer - ještě řadu let po mistrově smrti. Je písemně doloženo, že Snopkův nástupce v Sedlci, opat Bonifác Blahna, doporučil Santiniho pro úkol přestavby ohněm zničeného klášterního kostela opatu premonstrátského kláštera v Želivi, Jeronými Hlínovi, se kterým se přátelil již od studentských let.

Václav Vejmluva

Jeroným Hlína

Eugen Tyttl

Václav Vejmluva pak zřejmě Santinimu zprostředkoval i významné zakázky dalších moravských klášterů: přestavbu proboštství zábrdovického premonstrátského kláštera a poutního místa ve Křtinách u Brna a velký projekt přestavby a novostavby benediktinského proboštství v Rajhradě. Posléze opat benediktinského kláštera v Kladrubech u Stříbra Maurus Fintzguth vypsal na přestavbu klášterního kostela v roce 1710 jakousi projekční soutěž a k účasti vyzval dva nejvýznamnější pražské architekty své doby: Kryštofa Dientzenhofera a Jana Blažeje Santiniho Aichela. Jak víme z jeho dopisu opatu ve Svatém Janu pod Skalou Emiliánu Koterovskému, zvolil k realizaci Santiniho návrh i přesto, že byl nákladnější.

Činnost pro velké církevní instituce (připomeňme alespoň ještě theatinskou kolej v Praze, klášter benediktinek u sv. Jiří v Praze, biskupství v Hradci Králové) zabírá větší část Santiniho tvorby. Mezi světskými, šlechtickými stavebníky měl Santini méně tak soustavných zákazníků. V jejich souvislosti třeba jmenovat především Norberta Leopolda, hraběte Kolowrata-Libštejnského a oba jeho syny, pro které stavěl v Praze, Rychnově nad Kněžnou, Dolním Ročově nebo Deštném, či Jeronýma hraběte Colloredo-Wallsee. Nepochybně nejkrásnější zámeckou stavbou Jana Blažeje Santiniho Aichela je pak zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, který postavil v posledních létech svého života pro Františka Ferdinanda hraběte Kinského.